O mne

Pokud hledáte přehled akademických titulů, možná vás překvapím. Nejsem sběratelem titulů ani mě nikdy nelákalo shromažďovat je. Vždy mě přitahovala praxe – toužila jsem věci pochopit, vyzkoušet na vlastní kůži a ověřit si je sama. Školský systém mi toto vnitřní poznání nenabídl. Často jsem měla pocit, že se teorie naopak vzdaluje skutečnému životu. Na cestě životem jsem postupně zjistila, jak zásadní je vybírat si, koho si pustím k sobě blíž a od koho se chci učit. Moje zkušenosti tak vycházejí z reálných situací, osobních poznatků a práce s lidmi. Odrazem mi byli příběhy lidí, kteří mají řadu titulů a přesto jim chybí vnitřní klid nebo skutečná spokojenost. Většina z nich si naopak nese velké trauma z vysokých škol. Věřím, že titul sám o sobě člověka nedefinuje ani nečiní šťastným. Pro mě je klíčové, co člověk skutečně prožil, jaký má přístup k životu a jak dokáže být v souladu sám se sebou. Jednoduše řečeno kým je a ne čím je.

Pokud jste dočetli až sem a nezastavili se u toho, že nemám titul z akademických institucí, ráda vás nechám nahlédnout do svého příběhu, který mě formoval a přivedl až sem. Možná zjistíte, že právě životní zkušenosti a praxe, kterými jsem prošla, mě vedou k tomu, abych mohla dnes pomáhat ostatním.

Na začátek tedy malé představení:

Jsem Kozorožka, empatické životní číslo 4, mám za sebou více než čtyři křížky životních zkušeností, jsem maminka dvou dětí (15 a 8 let) a s partnerem, se kterým jsme spolu skoro třicet let, jsme se nedávno konečně vzali. Bydlíme na malé vesnici nedaleko Jičína v Královéhradeckém kraji.

Dnešní doba vyzývá k osobnímu rozvoji a i já jsem se vydala na tuto cestu. Jako maminka dvou dětí jsem se zamýšlela nad svou výchovou a nad tím, jak jim předat něco lepšího než pouhé kopírování vzorců, které jsem si sama odnesla z dětství. Narození syna mě "donutilo" překročit hranice vlastních představ o tom, co je možné a hledat odpovědi, proč reagujeme v různých situacích podle zažitých vzorců. Nedařilo se mi však najít metodu, která by šla do hloubky a odhalila skutečnou pravdu, vše mi připadalo povrchní. 

Ráda čtu vzdělávací literaturu, zejména z oblasti psychologie, pedagogiky a seberozvoje. V posledních pár letech se aktivně účastním kongresů a konferencí pro pedagogy i různých rozvojových seminářů, školení i kurzů. Ve volném čase ráda cestuji, trávím čas s rodinou, chodím na procházky do přírody, setkávám se s lidmi a poslouchám jejich příběhy. Nesnáším nudu, lži a intriky, možná proto se i vyhýbám televiznímu vysílání i zpravodajství.

V mém životě mě často provázely velmi náročné a bolestné zkušenosti, které se postupně staly pilíři mého osobního růstu.

Můj otec bojoval několik let s alkoholismem, což vnášelo do naší širší rodiny neustálé napětí, nejistotu a bolest. Tyto zkušenosti měly hluboký dopad na můj pohled na svět a nutily mě hledat odpovědi na otázky, jak se vyrovnat s takovým těžkým břemenem.

Mateřství bylo dalším krokem, který mi přinesl mnoho nečekaných výzev a zároveň mě nesmírně obohatilo. Můj syn je nejspíše ADHD, píši nejspíše, protože jsme nikdy nebyli pro "to" razítko a nechtěli pro něj nálepku. Nejtěžší bylo nejen poznat a pochopit jeho svět, ale také překonat mnoho mých vlastních limitů a obav. Výchova "rychlého" dítěte mě nespočetněkrát dostala na dno, kdy jsem si kladla otázku, jestli dokážu být tou matkou, kterou mé dítě potřebuje. Každý den mě učí trpělivosti, laskavosti a přijetí jeho individuality. Díky těmto zkušenostem jsem si uvědomila, že všechny děti potřebují respekt a lásku tak, aby mohly prozkoumat a rozvíjet své jedinečné talenty a silné stránky. 

Také můj partnerský život přinesl mnoho situací, které mě učily síle, kompromisu a tomu, jak budovat vztah na pevných základech. Láska není vždy o romantických gestech, ale často o trpělivosti, vzájemné podpoře a odvaze překonávat krize. Naučila jsem se, že dlouhodobý vztah vyžaduje nejen toleranci, ale i pochopení toho, jak společně růst a překonávat překážky, které nám život klade do cesty. Vztah je práce obou a někdy pěkná makačka! 

K Životním mapám jsem se dostala náhodou díky známé. Při zběžném čtení jejich webových stránek jsem zajásala: "To je ono!" a okamžitě se přihlásila do výcviku. To, co přišlo potom, byla opravdu jízda! Kurz Životních map a poznání Tygřího světa mi velmi pomohly – v osobním životě, v rodinných vztazích i v komunikaci s přáteli. Začala jsem mnohem lépe chápat sebe i své okolí. Během učení těchto metod jsem procházela obdobím osobní transformace, kdy se mi převrátil svět vzhůru nohama. Musela jsem se vzdát některých iluzí, přijít na to, jak vidím svět já a zároveň chápat, že druzí to mohou mít jinak. Bylo to náročné, ale přineslo mi to velké uvědomění.

Dnes už vím, že kdybych tehdy neudělala tuto změnu, bylo by vše jiné. Možná bychom s mužem už ani nebyli spolu a kdo ví, jak by to ovlivnilo naše děti. To, že dnes můžu pomáhat lidem otevírat jejich vlastní možnosti a žít plnější život, mě naplňuje. Je to můj životní směr a vnitřní poslání. Kdysi mi kartářka řekla, že budu jednou dobrý dětský "psycholog", nevěřila jsem jí. Když mi , a totéž mi o pár let později předpověděla i jedna vědma. Stále se učím, zdokonaluji, pracuji na sobě a učím se z chyb – je to nekonečný proces. Nepředstavujte si dokonalou bytost bez chyb – tou rozhodně nejsem. Každý den přináší nové a nové výzvy, které se snažím zvládnout a pochopit. 

V mé praxi...

Individuální práce s dospělými klienty je cestou do hloubky jejich životního příběhu. Každý klient přichází s jedinečnými zkušenostmi, vztahy a vnitřními bloky, které formují jeho současné vnímání světa a reakce na každodenní situace. Společně odhalujeme klíčové události a vzorce, které ovlivňují jejich přístup k životu a hledáme způsoby, jak změnit to, co je drží zpátky. Tento proces je nejen o poznání sebe sama, ale také o objevení toho, jak mohou pozitivně ovlivnit své vztahy s ostatními.

Když pracuji s dítětem, zaměřuji se na jeho vnímání světa, emocionální potřeby a vztahy v rodině. Na základě tohoto porozumění se pak snažím s rodičem najít efektivní způsoby, jak zlepšit jejich vzájemnou komunikaci a vztah. Společně si ukazujeme, kde je třeba zvolnit, ubrat na nárocích nebo naopak dodat více podpory a porozumění. Vysvětluji rodičům, jak mohou svými slovy, gesty či postojem lépe naplňovat potřeby dítěte, a tím budovat silnější a zdravější vazbu. Celý tento proces je tedy o vytváření pozitivních změn – u rodičů jde o vědomé kroky, které jim umožní lépe reagovat na potřeby dítěte a podpořit jeho zdravý rozvoj. Když se rodičům podaří uvědomit si své vlastní vzorce a posunout se, přenáší se tato změna i na dítě, které může vyrůstat s větším pocitem bezpečí a jistoty.

A v neposlední řadě mé profesní zkušenosti s dětským kolektivem mi pokaždé přinášejí fascinující lekce a studnici znalostí. Práce s dětmi mi ukazuje, jak různorodé osobnosti, potřeby a emoce mohou tvořit dynamické společenství. S dětmi, ať už při práci ve škole, na příměstských táborech nebo jiných akcích, se neustále učím rozvíjet svou empatii, intuici a schopnost přizpůsobit se situaci. Každé setkání s dětmi mě inspiruje a připomíná mi, jak důležité je vnímat svět očima těch, kteří jsou otevření a připraveni objevovat.

Každá z těchto situací mě postupně dovedla tam, kde jsem dnes – k pomoci druhým objevovat jejich možnosti, podporovat je na jejich cestě k lepšímu životu a ukazovat, že i ty nejtěžší zkušenosti nás mohou nasměrovat k silnějšímu a vědomějšímu životu.

Když se mě někdo zeptá: "Co vlastně děláš?"

Jsem průvodkyní na Vaší cestě k lepšímu životu. Pomáhám s:

• Komunikací: se sebou samým, s Vašimi dětmi i partnerem.
• Sebepoznáním: poznáním Vaší osobnosti, Vašich potřeb a pochopením lidí kolem Vás.
• Uvolněním: jak být klidnější, stát se pozorovatelem a nehodnotit situace zbytečně přísně.
• Pochopením: rozklíčujeme Vaše zacyklení, iluze o sobě či okolí, pomůžu Vám zpracovat závislosti a strachy.

Nesmíte však očekávat zázrak během jednoho setkání. Změna vyžaduje vědomé rozhodnutí a dlouhodobý závazek. Ano, někdy to může bolet – ale co bolí, to se léčí. Jste připraveni na změnu?

Ve své práci nabízím bezpečné a důvěrné prostředí. O prázdninách pořádám příměstské tábory a jsem občas přítomna na školách v přírodě po celých Čechách.

"Jak nám doma pomohly Životní mapy® 

Životní mapa s dcerou...

Po posledním víkendu kurzu v Táboře jsem se vrátila domů vyčerpaná, jen co jsem překročila práh a ještě jsem ani neodložila kufr, už za mnou přišla moje tehdy dvanáctiletá dcera s jasným odhodláním v očích. "Mami, teď si chci udělat svou mapu a je mi jedno, jak moc jsi unavená, jdeme na to!" Zaskočilo mě to. Byla jsem po kurzu plná dojmů, ale vyčerpaná a na takové "přepnutí" jsem připravená nebyla. Zkusila jsem se vymluvit, ale dcera nepolevila, stála si za svým.

A tak jsme se pustily do malování. Kreslily jsme, postupně se nořily do emocí a přitom se obě rozplakaly. To, co vyplouvalo na povrch, bylo drsné, ale zároveň to do našeho vztahu přinášelo nečekanou naději. Po dokončení mapy a zapsání strachů nastalo mezi námi ticho. Dcera pak jen tiše řekla: "Co teď, mami?" Odpověděla jsem upřímně: "Teď mě nech, abych to přijala a zpracovala. Není to jednoduché." Ten proces byl silný a náročný, byla jsem do něj emočně ponořená. Mapu jsem nechala stranou čtrnáct dní, protože jsem neměla odvahu to vše znovu otevřít.

Nakonec přišel večer, kdy už bylo jasné, že nastal čas dokončit naši práci. Sedli jsme si všichni – dcera, její taťka a já – ke stolu, a já začala číst výstupy z mapy. "Totálně na sebe kašle. Má pocit bezmoci a jen pluje v proudu jako ryba. Je emočně ve velkém přetlaku..." Bylo těžké to říct nahlas. Vzduch v místnosti houstl, slova se četla těžko a nádechy byly stále hlubší. S každou další větou to bylo těžší a těžší. Dcera odešla z místnosti se slzami v očích. Ta slova byla pro všechny bolestná, ale byla pravdivá.

S partnerem jsme potom dvě hodiny diskutovali, co to všechno znamená. Najednou se nám odhalila dcera, kterou jsme neviděli – její bolesti, obavy a zranění, o kterých jsme do té doby neměli ponětí. Po pár dnech ticha za mnou dcera přišla a s vážným výrazem řekla: "Mami, jak je možné, že z blbého stromu víš, jak mi je a jak se cítím?" Bylo to přelomové!

Co přišlo potom

Před namalováním mapy se dcera často uzavírala do sebe, trávila spoustu času o samotě s telefonem. Covidová doba její uzavření prohloubila. Tréninky a kroužky se zastavily, a ona se stáhla ještě hlouběji. Zvykla si na pasivitu, zlenivěla, začala nosit tmavé oblečení a projevovala stále menší zájem o cokoliv kolem sebe. Její odpovědi na otázky byly stručné a nezaujaté, a škola pro ni byla jen nutným zlem. Mysleli jsme, že je to prostě fáze dospívání.

Ale pak, zhruba měsíc po namalování mapy, za mnou přišla s úplně jiným přístupem. "Mami, chci jít na peďák. Potřebuju ale hrát na nějaký nástroj, třeba na klavír, a taky bych zase chtěla tancovat a jezdit na koni." Nemohla jsem uvěřit, jaká změna v ní nastala.

Když přišlo září, byla jako vyměněná. Sama se přihlásila na doučování z češtiny i matematiky, začala opět trénovat tanec, chodit na míčové hry a začala se i víc starat o svůj vzhled. Našla si zájem o nové aktivity, začala nosit světlé oblečení a objevila energii, kterou jsme v ní neviděli. Začala zase CHTÍT, plnit si vlastní cíle a zkoumat, co jí dělá radost. Vyjadřovala se otevřeně a nebála se říct svůj názor – někdy až bolestně přímo, ale bylo to autentické. Postupně se jí otevřel nový svět, který si tvořila už sama.

Co jsme se naučili

Mapa nám ukázala, jaké potřeby má dcera jako pocitový typ. Dříve jsem na ni tlačila, což ji vedlo k tomu, že se do sebe uzavírala ještě více. Teď jsem si jistá, že její uzavřenost a stres vedly i k sebepoškozování, protože nenacházela žádný prostor k tomu, aby byla sama sebou. Pomohla prolomit bariéry, kterým jsme ani jeden nerozuměli.

Díky mapám jsme dnes jako rodina na cestě, kde všichni lépe chápeme nejen ji, ale i jeden druhého. Tento proces nás dovedl k otevřené komunikaci, respektu k našim rozdílům a hlavně k pochopení, že každý má své tempo i vlastní způsob, jak se vyrovnat s výzvami.

"Jak nám doma pomohl Tygří svět" 

Tygří svět a náš syn...

Cesta s naším synem byla náročná už od samého začátku. Těhotenství nebylo snadné – žádné poklidné čekání s růžovými představami. I přes jediný fyzický příznak – nízký tlak – jsem toto období prožila plné depresí a hlubokého pocitu bezmoci. Vzpomínám si na to jako na boj – boj, který jsem vedla nejen za sebe, ale i za mého tehdy nenarozeného syna. Současně jsem totiž řešila trauma ze vztahu s alkoholickým otcem, situaci, která mé těhotenství ještě víc ztěžovala. Těžko bych to někomu vysvětlila. Každý den jsem nevěděla, co mě čeká: žije vůbec? Je zraněný? Jaká bude jeho nálada? Stálý stres a nepředvídatelnost mi ubíraly síly, a já cítila, jak to ovlivňuje i mé dítě.

Když se nám syn narodil, bylo jasné, že ani s ním to nebude jednoduché. Už jako miminko nespal, měl problémy s určitými zvuky, autosedačku vyloženě nesnášel a každou cestu doslova proplakal. Byl zvídavý a rychle rostl – začal brzy mluvit, chodit, ale všechno v jeho stylu. Byl neposedný, nikde nevydržel, žádná aktivita ho dlouho nezaujala. Často nás překvapoval tvrdými slovy: "Nemám tě rád," nebo "Nikdo mě nemá rád." Cítil se přehlcený pokyny, neustále na něco reagoval – zvuky, třeskání, bzučení, prostě musel vydávat zvuky, pořád kromě spánku. Časem nás to oba s partnerem začalo vyčerpávat. Ve školce se dokonce objevily narážky, že by mohl mít vývojovou poruchu nebo že snad nemá jen nastavené hranice. Snažili jsme se na to jít s klidem, ale stejně nás pohlcovala únava a zoufalství.

Státní základní škola nám připadala jako scénář, který by ho jen víc svazoval. Bylo nám jasné, že potřebujeme něco jiného, jinak bude na celý život zatížen nálepkou. Proto jsme se rozhodli pro komunitní školu a individuální přístup. Covidová doba přinesla nové možnosti a otevřela pro nás dveře do světa alternativního vzdělávání. Ale i tak jsme doma zažívali každodenní "teror". Často jsem si sama pro sebe kladla otázku, kde jsme udělali chybu a v zoufalství jsem hledala odpovědi v různých článcích, knihách – až jsem narazila na příběhy o Tygřím světě®. Několik kolegyň se nadšeně svěřovalo, jak knížky o tygrech pomohly jejich dětem vyjádřit vlastní emoce a najít v sobě sílu k pochopení i změně.

Tak jsme se do toho pustili. Večer jsme společně začali číst Tygří knihy. Synovi bylo tehdy šest let a s překvapivým klidem po první kapitole řekl, že má taky svého tygra, ale víc se o něm bavit nechtěl. Čím víc jsme četli, tím víc začal otevírat i ty emoce, které do té doby potlačoval, ale zároveň nevěděl, jak s nimi nakládat. Knížky nás vedly i do seberozvoje a pomáhaly nám odkrývat, co cítíme a proč. Často mi synova rychlost odpovědí brala dech – okamžitě věděl, co chce a proč, zatímco já jsem si odpovědi hledala v sobě dlouho. Bylo pro mě ohromující zjistit, jak moc jsme na něj přenášeli své představy a očekávání.

Přes tygří příběhy jsme spolu v klidu mluvili o věcech, které dříve vyvolávaly jen konflikty a nepochopení. Syn pak prošel i dvěma mapami, které mi pomohly ještě lépe pochopit, jak přemýšlí a co ho trápí. Dnes už víme, že jeho typ komunikace často naráží na můj a já zase na jeho. Po celém procesu se jeho chování změnilo – začal si postupně uvědomovat své místo a zodpovědnost.

Dnes je mu skoro devět let, je třeťák, stále na individuálním vzdělávání. Má zájem o přírodní vědy, chodí na hvězdárenský kroužek, učí se judo a zkouší si na svůj věk rozhodovat sám za sebe. Jdeme krok za krokem, pořád máme výkyvy a někdy přijde pád, ale umíme se zasmát a víme, že začít znova není prohra.

Moje cesta s Tygřím světem

Dnes jsem sama ambasadorkou Tygřího světa a dokonce i Superambasadorkou. Jsem vděčná, že jsem objevila cestu, která nám všem doma přinesla pochopení a úlevu. Chtěla bych, aby každý našel svého vnitřního tygra, své silné i slabé stránky a měl prostor si s nimi rozumět. Kdybych tohle věděla před dětmi, před partnerstvím, to by se žilo!

Jak mi osobně pomohly Životní mapy® ...

Když jsem se přihlásila do kurzu Životních map®, ani trochu jsem si nebyla jistá, zda jsem na správném místě. První den jsem dokonce zvažovala, že sbalím věci a odjedu domů. Něco ve mně ale zůstalo a naštěstí mě ty pochybnosti druhý den opustily. První mapa, kterou jsem si prošla, byla skutečně drsná. Dodnes si pamatuji, jak jsem se na její výsledek vztekala, jako bych se hlavou přímo napřed řítila z pěti metrů dolů. "Mám iluze o světě i sama o sobě," zaznělo, a já najednou nevěděla, co se sebou. První tři týdny mě pronásledovala bolest hlavy, všechno se míchalo, všechno se hroutilo a přetvářelo, jako kdyby někdo přestavoval celý můj "mozkový byt". Na přemýšlení o tom, co se to vlastně děje, ale nezbylo moc času. Každé tři týdny jsem mířila na další víkend kurzu a následky i informace jsem v sobě zpracovávala celé týdny. 

Pamatuji si, jak nám spoluautor metody Petr Kops, řekl: "Projitím kurzem Životních map® se na svět začnete dívat novýma očima." A měl pravdu. Po každé mapě a sebereflexi, po každém procitnutí se něco uvnitř mě změnilo. Ta cesta mi pomohla pochopit, kdo vlastně jsem, co od života chci, co mi vadí a co mám ráda. Mapy mi otevřely dveře k přijetí sebe sama a díky nim jsem se naučila více rozumět druhým i rodině.

Celý cyklus map jsem si později rozjela s kolegyní Mirkou Kouckou. Dnes mám za sebou projití přes deset map. Bylo to hluboké, náročné, ale jako bych se s každou další mapou zbavovala vrstev, které mě svíraly. Cyklus jsme ukončily výhledem na dva roky, který mne stále vede dopředu a po mých vytyčených cílech. 

Cesta k odhalení vrstev:

První mapa mi odhalila, jaké je to vytrhnout mozek z běžných schémat a pořádně s ním zatřást. Náhle jsem vnímala bolest hlavy a psychosomatiku, kterou jsem nikdy předtím necítila. Procházela jsem každou emocí, která mi pod rukama vyplula – nasranost, popírání, vina, smutek, všechny se střídaly den za dnem. Bylo to nesmírně intenzivní. Druhá mapa přinesla další dávku emocí a tak to šlo s každou další: třetí, čtvrtá... Při návratu do tří let a následně po mapě jsem se ocitla v temnotě depresí a vzteku, jako bych si musela projít bouří emocí, kterým jsem se dlouho vyhýbala. Bylo to období, kdy jsem se skoro stranila světa, hodně jsem spala a dokonce se mi nechtělo ani vařit nebo uklízet.

Návrat do jednoho roku byl největším výbuchem emocí: pláč, vztek a hluboké znovuprožívání všech věcí, které jsem nechala někde hluboko v sobě. Přes mapu prenatálu jsem nahlédla do příběhů, které se ve mně formovaly ještě před narozením. Když teď píšu tento příběh, sama se nestačím divit, kolik vrstev jsem díky mapám uvolnila a jakou proměnou jsem prošla.

Díky Životním mapám jsem dokázala ze sebe odložit mnoho iluzí a nánosů, předsudky i strachy, které jsem si nesla jako dítě a které mě ovlivňovaly celý život. Vstupovala jsem do vztahů, znovu objevovala svá přání a rozmotávala strachy. Ačkoli mě životní mapy změnily a daly mi větší svobodu v rozhodování, neznamená to, že jsem teď "hotová". Neříkám, že teď už nemám žádné otázky nebo že se cítím osvícená – to bych zase upadla do iluze sama o sobě. Ale dnes umím říci jasné ne, mám v sobě větší klid a vím, co chci. Vztahy v rodině se tím dost proměnily a často už dokážeme najít rovnováhu i v náročných chvílích.

Životní mapy mi přinesly svobodu, sebereflexi a lepší porozumění sobě i druhým. Dnes, když pracuji s klienty, kteří sami mapy procházejí, vybavím si svou cestu a všechny ty emoce, které mě provázely. Nikdy jsem nelitovala času, energie a financí, které jsem do map vložila a jsem vděčná za každou zkušenost, kterou mi tato terapie přinesla.

Jak mapy pomáhají mým klientům...

U každého klienta vidím společnou proměnu: s mapami se postupně dostávají blíže k sobě a začínají si vážit svého vlastního prostoru a života. Změna nenastává okamžitě po namalování mapy, ale jakoby "esence mapy" v nich ještě nějaký čas pracovala a zvolna dotvářela nové dráhy v jejich mozku. Klienti se po pár týdnech stávají laskavějšími sami k sobě a svou obnovu zrcadlí i do světa kolem. Ženy objevují a přijímají svou ženskou stránku, změknou, dovolí si nechat o sebe pečovat a působí živěji. Muži zase získávají větší jistotu, přestávají přenechávat rozhodování druhým a pomalu přebírají zpět svou přirozenou mužskou roli. Je krásné sledovat, jak se z kluků formují zralí muži.

Společným jmenovatelem u všech klientů je uvolněnost – jsou méně ve stresu, klidnější a umí víc pozorovat, co se kolem nich děje, aniž by je to pohltilo. U klientů, kteří se rozhodnou projít cyklem map, často trvá dvě nebo tři sezení, než se začne objevovat jejich pravé já. Mnohdy jsme přetížení vlivem vnějších očekávání, vzorců chování a rodinných přenosů, až zapomeneme, kdo doopravdy jsme. Pod tíhou těchto nánosů ale často trpíme a tento vnitřní přetlak nakonec musí ven.

Mapy pomáhají klientům jasněji si uvědomit vlastní hranice a postavit se do své síly, což se odráží i v jejich partnerských vztazích. Začínají si ujasňovat, zda a jak jejich vztahy fungují a jestli je možné je zlepšit. Muži si uvědomují, co od partnerky chtějí, zda hledají manželku nebo milenku a ženy se stávají více autentičtějšími samy k sobě i k partnerovi. Často si klienti uvědomí, kolik energie jim bere nevědomá vazba na rodiče a začínají v tom nastavovat zdravé hranice, což jim přináší velkou úlevu.

S každou mapou klienti začínají přebírat kontrolu nad vlastním životem, pouštějí se do řešení starých a nevyřešených záležitostí a nastavují si hranice, které je vedou ke zdravějším vztahům a celkově spokojenějšímu životu. Je to cesta k tomu, aby si konečně začali žít svůj život, ve kterém je každý krok jejich vlastní volbou.